Před časem se ke mně dostala knížka od Clarissy Pinkoly Estés, Ph.D.: Ženy, které běhaly s vlky.
Tuto knihu nezhltáte za jednu noc (což bych ani nedoporučovala), ale je lepší ji polykat po malých doušcích a časem se k ní vracet. Je to čtení o ženách a pro ženy (i když by určitě neškodilo, aby si to přečetli i muži). Ukáže Vám spoustu věcí o Vás samotných, a to i těch, které se Vám možná nebudou líbit.
Ve svých kurzech se setkávám se ženami a dívkami různého věku, vzhledu, životního stylu a povahových vlastností. V současné době jsou nám stále podsouvány jisté ideály krásy. Každá žena je ale krásná svým vlastním způsobem.
Co k tomu říká ona moudrá kniha? Zde je úryvek z kapitoly „Radostné tělo: Divoká smyslnost“:
„Tělo je jako země. Samo o sobě je územím. Je zrovna tak zranitelné nadměrným zastavěním, dělením na parcely, nadměrným těžením a odebíráním vnitřních sil. Divoká žena nepřistoupí snadno na nějaké nové plány budování. Pro ni neplatí otázka jak vytvářet, ale jak cítit. Prso ve všech svých tvarech má funkci cítit a živit. Živí? Cítí? Je to dobré prso.
Boky mají důvod být široké, uvnitř se ukrývá saténová, slonovinová kolébka pro nový život. Ženské boky jsou rameny pro tělo nad nimi i pod nimi; jsou portály, měkkými polštáři, rukojetěmi lásky, místem, za kterým se ukrývají děti. Nohy jsou určené k tomu, aby nás přenesly, někdy poháněly; jsou to tahači, které nás pozdvihují, jsou anillo, prstenem k obejmutí milence. Nemohou být příliš takové nebo onaké. Jsou tím, čím jsou.
U těl neplatí žádné mělo by být. Otázkou není velikost tvaru nebo roky věku, protože u některých je to prostě jinak. Otázka pro divokou ženu však je, zda to tělo cítí, zda má správné spojení s radostí, se srdcem, s duší, se vším nespoutaným? Má štěstí? Muže se svým vlastním způsobem hýbat, tančit, křepčit, kymácet a vlnit? Na ničem jiném nezáleží.“