Istanbul 2007
Když jsem se v roce 2005 vracela ze své první cesty do Istanbulu, bylo mi jasné, že jsem tam nebyla naposledy. Spoustu věcí jsem tenkrát nestihla vidět a zažít, tak jsem se tam rozhodně chtěla ještě vrátit.
Opět jsme jely s cestovní kanceláří, nicméně jsme jí využily pouze k zajištění dopravy a ubytování, žádných organizovaných výletů jsme se neúčastnily, protože jsme se rozhodly pro vlastní program. Tentokrát nám přálo i počasí – teploty se pohybovaly v příjemných 20-25 °C, pršelo jen jeden den. Ovšem k dešti třeba říci, že v Istanbulu když prší, tak to opravdu stojí za to, a i ty nejvoděodolnější boty a nejlepší deštník jsou vám po velice krátké době k ničemu…..
Možná je to tím, že jsem v kýženém městě byla už podruhé a všímám si již jiných věcí, možná proto, že změny byly tak znatelné, musím říci, že se za ty dva roky hodně změnila celková nálada i atmosféra místa. Onen orientální zmatek i přístup domorodců je stále stejný, ale současná státní politika „návratu k tradicím“ je znát na ulicích i v obchodech. Převažuje tzv. muslimská móda, nezahalené ženy jsou spíše výjimkou. K zahalení vlasů a více konzervativnímu oblečení jsme přistoupily také – vzhledem k tomu, že jsme se v ulicích pohybovaly jen jako samotné ženy, jezdily MDH atd. (Mimochodem, jedna nepříliš dlouhá tramvajová linka, které tam říkají Metro, byla přímo luxusní a jízdné vůbec ne drahé.) Onen kus hadru na hlavě nám zajistil absenci vlezlého chování a pokřikování ze strany obchodníků a ostatních mužů na ulici, ba dokonce uznání a téměř úctu, když se pak dozvěděli, že nejsme muslimky, a přesto šátek nosíme. K tomu můžu jen dodat, že já osobně se zahalováním žen nesouhlasím, ale lepší tohle, než přijít někde k nějakému nepříjemnému či fatálnímu zážitku…..
Velkým Bazarem jsem byla tentokrát tak trochu zklamaná. Tradiční zboží jako zlato, kožené oděvy, kabelky, šátky, keramika a suvenýry jsou k dostání v hojném množství stále, ale s oblečením pro tanečnice to bylo horší…..tedy jak pro které – spousty obchodů s kostýmy, šperky, látkami a CD v kabaretním stylu vystřídaly ještě větší spousty „tribalového zboží“ z Pákistánu, Afghánistánu a Indie. Z toho jsme také měla radost, poněvadž kuchi šperky se daly sehnat za ceny několikanásobně nižší než v Evropě, ale celkově to na mě působilo dojmem zatuchlého vetešnictví, protože většina onoho zboží byla mizivé kvality.
Ač jsem tentokrát chtěla kupovat spíše civilní oblečení (což se v hojné míře zadařilo), i na taneční kostým se nakonec dostalo. V podstatě náhodou jsme v blízkosti chrámu Hagia Sofia narazily na profesionální obchod pro orientální tanec Istanbul Dreams. Velmi po chuti mi bylo, že tamní manažerka se nijak nevtírala, koukla na mě zkušeným okem, vytáhla ze skládku cca 3 kostýmy, a velmi brzo bylo jasné, že si jeden z nich určitě koupím, protože mi seděl designem i velikostí. Poněvadž se mi již nedostávalo tolika peněz, domluvily jsme se na zaplacení zálohy a odeslání kostýmu na dobírku až převedu v ČR zbytek peněz na účet obchodu. Trochu jsem se toho bála, nicméně k mému velkému překvapení, jsem po návratu a převedení peněz měla kostým za 2 dny doma. A to doprava kurýrní služnou stála jen cca 20 Euro. Myslím, že by si z tohoto měla vzít příklad mnohé české obchody, u kterých si o takových službách můžeme mnohdy nechat jen zdát.
Webové stránky obchodu: www.istanbuldreams.com (nevím jak to, ale jejich kostýmy ve skutečnosti vypadají asi tak o 200 % lépe než ty vyfocené na internetu…)
Z návštěvy památek na mě asi nejvíc zapůsobila podzemní cisterna Yerabatan – má jedinečnou tajemnou atmosféru a stavitelské dílo je to vskutku velkolepé. Akorát jsme byly velmi pokárány za krmení kaprů a jiných ryb, které tam ve vodě žijí.
Ze chrámu Hagia Sofia mi bylo poněkud smutno. Tato úžasná památka, ač hojně navštěvována turisty za nemalé vstupné, je zanedbaná – nástěnné malby jsou poškozené zatékající vodou a lustry a zábradlí jsou pokryty holubím trusem, protože tito ptáci mají dovnitř přístup rozbitými okny.
V paláci Dalmabachce postaveném posledním tureckým sultánem jsem pochopila proč byl stát před nástupem prvního prezidenta Atatürka v podstatě zruinovaný – sultán dal veškeré finance do monumentální stavby z mramoru, křišťálu a zlata, zlatem byly dokonce zdobeny i radiátory ústředního topení.
Vzhledem k pěknému počasí jsme si též užívaly procházek v četných parcích a návštěvy mešit. Velmi zajímavý byl sultánský hřbitov a perličkou byla hřbitovní čajovna, ve které nabízeli bezkonkurenčně nejlevnější čaj i kávu.
Opět jsem absolvovala skvělou tureckou lázeň s odřením celého těla a bublinkovou masáží.
Co mě ale mrzí, a nechám si „na příště“ je, že jsem nestihla zajít na Egyptský Bazar, kde se prodává koření, a nenašla jsem Mozaikové muzeum. Taky nám nějak nevyšel čas, energie a ani peníze na návštěvu některého ze známých zábavních podniků s orientálním tancem. Nu což, jsem přesvědčena, že ani tato návštěva Istanbulu nebyla moje poslední, tak se alespoň můžu těšit na to, co přijde v budoucnu…..