Šavle, její historie a vývoj

Autor Svatopluk Havíř, Zafirah

Tanec se zbraní se vyskytuje v kulturách po celém světě. Orientální tanečnice si coby taneční pomůcku nejvíce oblíbily šavli. Co ale víme o ne-taneční historii této chladné zbraně…?

Šavle…. kolem této chladné zbraně je mnoho polemik ohledně data jejího vzniku – čím více odborníků, tím více názorů a vysvětlení.

Šavle je dlouhá poboční zbraň, není tak pádná jako meč. Rukojeť má různé varianty, čepel má různé zakřivení, a ne vždy je pouze jednostranně broušená. Výjimku tvoří východní šavle, které mají broušenou i horní část čepele a hrotu tzv. pérko. Hrot šavle je vždy ostrý, i když se objevují i exempláře a tupým hrotem – zde jde ale o různé individuální úpravy nebo zbraně cvičné.
Neexistuje přímý pramen, který by vysvětloval vznik názvu této zbraně … snad když připustíme, že má kolébku svého vzniku na východě. Základ slova „sap“ znamená v turečtině „rukojeť meče“. Ekvivalent osmanského původu byl v různých obměnách přejat do evropských jazyků: německy „säbel“, anglicky „sabre“, polsky „szabla“. Evropská forma slova „šavle“ má původ v slovansko-maďarský.
Již v 7. a 8. století n.l. byla šavle zdomácnělá v Rusku i Maďarsku. První zmínka hovoří, že šavle patřila vůdci Hunů – hunskému králi Attilovi, jenž byl známý pod jménem „Živý bič“. Šavli nosil též Karel Veliký.
Na našem území se zachovala jako pozůstatek turecko-tatarských nájezdů 850 – 950 n.l., a nebo se též uvádí jako dědictví vpádů Hunů.
Hunové byli svaz nomádských kmenů mongolsko-tureckého původu, který se musel vydat na západ kvůli rozpínavosti Číny, jež vyvolala v Hunských řadách velký odpor a přinutila Huny opustit svoje sídla. Hunové se objevili na Volze 375 n.l. a postupovali na západ. Na začátku 5. stol n.l. se dostali do Karpatské kotliny. Moc Hunů dosáhla svého vrcholu, a pod vedením Attily 445 – 452 n.l. vedli výboje až do západní Evropy, pronikli až do dnešní Francie. Byli však poraženi na Katalunských polích spojenými vojsky Říma, Vizigótů a Franků.
Hunové v době působení v Rusku již hojně užívali zbraně s ohnutými čepelemi jednostranně broušené. Na území Ruska žily různé kočovné kmeny, které se pohybovaly po celém území, a přicházely sem z východu kočovné kmeny, jež měly šavli jako hlavní bojovou zbraň. Již při prvním střetu bylo zřejmé, jaké výhody má šavle vůči rovným čepelím – je lehká a díky zakřivení výtečná k řezným sekům a bodům za kryt soka. V tomto i následujících obdobích byla šavle velmi oblíbena mezi lidem prostým i mezi šlechtou. Od 7. Století n.l. šavle v Evropě zdomácněla, největšího využití se jí dostalo při invazi Turků do střední Evropy v první čtvrtině 16. stol n.l.

            Šavle za celou dobu své historie nedoznala zásadních změn, časem osvědčené typy šavlí se užívají již po staletí a rozlišují se hlavně dle způsobu boje, pro který se používaly.
„Šamšír“ je jednou z nejužívanějších forem šavlí, a dělí se na několik skupin:
Dzulfkar– prosekaný
Mahur– hrot mandle (čočka), pevný, průrazný
Al Adhad– hrotný (špičatý, spíše bodný)
Al Kola– kolčí (turnajový, soubojový)
Al Balkar– ostře nabroušený (na boj proti protivníkovi nechráněnému zbrojí)
Al Hakiv– velký, průrazný
Al Medham– špičatý (bodný)
Al Rozub– hluboko vnikající (velmi ostrý, průrazný)
Al Kadhib– něžně řezající (zbraň, který se nejvíce používala při výcviku nových rekrutů)

            Mimo šamšíru je tu velká řada dalších zbraní, které lze zařadit do skupiny šavlí. Jen samotná Indie jich je velké množství. V 16. století se v severní části indického subkontinentu v Mughalské říši vyráběly zbraně, které byly známy v celém muslimském světě – zakřivený „talwar“, „šamšír“, „scimitar“ a také „kilidž“.
Talwar– tato šavle se užívala v Maisúru v jižní části Indie, je známá i z Pákistánu (dřívějšího Láhauru), byla zakřivená a velmi pádná.
Scimitar– taktéž nazýván šamšír, se do Indie rozšířil z Persie, má typické zakřivení čepele, je vhodná k seku i k bodu.
Kastana– typický meč ze Srí Lanky, má krátkou ohnutou čepel (často původem z jiné země) a jílec zdobený motivy bájných Juorů.
Kilidž– turecká šavle s prohnutým jílcem, charakteristické je zvednuté „pérko“ na hrotu čepele, často i se zpětným háčkem.

            Je zřejmé, že šavle byla velmi účinná zbraň, a její zakřivení umožňovalo nejen dobré krytí, ale hlavně vynikající možnosti útoku. Většina východních zbraní má zakřivený tvar ať mírně nebo extrémně. Japonské katany jsou toho důkazem. Tyto do této doby nepřekonatelné zbraně, jak svojí kvalitou, tak propracovaností „cuby“ (příčka mezi čepelí a rukojetí) i čepele, neustále okouzlují svojí dokonalostí a funkčností.

            Jak bylo uvedeno výše, šavli jako zbraň převzali i Evropané, a zde jsou jejich nejznámější typy:
Hiebmesser– první pol. 16. stol, původně zbraň měšťanů, vznikla v Uhersku
Prima plana– šavle rakouské pěchoty v druhé pol. 18. stol.
Frigia– šavle uherských husarů v 18. stol., na čepeli má oboustranný široký žlab pro odlehčení
Beleznay– rakousko-uherská šavle v polovině 18. stol., má podobné znaky jako frigia – má středový žlábek a dva užší a hlubší žlábky na obou stranách
Uherská šavle s Madonou– podobný typ jako frigia, na čepeli má nápis „Maria Mater (Deipatrona) suptum prae sidium confugio.“
Šaška– typická ruská šavle
Šavle typu Don– ruská kozácká šavle

            Mezi šlechtou a kavalíry v západní Evropě (Španělsko, Francie, Německé státy) 17.-18. stol. byla šavle považovaná za zbraň barbarů, tak, jako za barbarské považovali země ležící na jih přes Sedmihradsko až po Balkán. Nicméně už v této době, kdy byl preferován kord a přímé zbraně, byla šavle v západní Evropě užívána, a to hlavně pro svoje už dříve uvedené výhody. Kord i meče začaly ustupovat, v boji je stále více užívána šavle, a ta se jako armádní zbraň objevuje na všech evropských bojištích až do konce 2. světové války.

Zde můžete vidět fotky historických originálů, s podrobným komentářem (v angličtině):
http://webprojects.prm.ox.ac.uk/arms-and-armour/s/Swords,-Knives-and-Daggers/

Použitá literatura:
Richard Holmes: Zbraně – obrazové dějiny zbraní a zbroje, r. 2007
Juraj Hradský: Evropské chladné zbraně
Juraj Hradský, Pavel Habáň: Kouzlo chladných zbraní – historie, mýty a legendy, r. 2001
Lidoše Letošníková, Josef Herčík: Zbraně, šerm a mečíři, r. 1983
Eduard Wagner: Zbraně sečné a bodné, r. 2004